Pastýřský list otce biskupa k velikonocům 201
Milovaní bratři a sestry,
v dnešní den si většina lidí při vzájemném setkání přeje radostné Velikonoce. Je to dobře, protože Velikonoce jsou opravdu radostnými svátky. Nejen pro to, že končí zima a nastává jaro – což je přirozený astronomický jev, ale hlavně proto, že si jako křesťané uvědomujeme, že to je svátek života. Prožili jsme dobu postní, modlili se bolestný růženec, chodili jsme na pobožnosti křížové cesty. Vlastně jsme si od Popeleční středy připomínali téma smrti. Ovšem ne jako nutný konec naší existence, ale ve spojení s Ježíšovou smrtí jako prostředek, kterým nám nekonečně dobrý Bůh ukazuje svou lásku k nám. Tak Bůh miloval svět, že vydal svého jednorozeného Syna, aby nás svou smrtí na kříži vykoupil a zachránil. (srov. J 3,16) Díky Velkému pátku, který se zákonitě proměnil v nedělní ráno, nemusíme prožívat strach a obavu o naši budoucnost, ale nabýt jistotu, že naše pravá budoucnost rovná se: život. Ve velikonoční písni o vzkříšení Krista z r. 1694 se zpívá: „Nyní se vše proměnilo, křesťané plesejte, vše žalost v radost změnilo, křesťané zahrejte (K. V. Holan Rovensky).“ Naše velikonoční radost je oprávněná, a jak vidíme, připomínají nám to skladatelé barokní i současní, i umělci, kteří velikonoční událost ztvárňují na svých obrazech či vtiskují se sochařskou inspirací do kamene. V této souvislosti chci ale zmínit jednu podstatnou věc. Všechna umělecká díla chtějí připomenout, co se stalo před staletími. My velikonoční události prožíváme v liturgii, to znamená, že se s tou kterou událostí ztotožňujeme. Při pobožnostech křížové cesty jsme šli s Ježíšem a možná jako Šimon Cyrenský jsme mu pomáhali nést kříž. Na Velký pátek jsme byli spolu s ním ukřižováni, respektive byl ukřižován náš hřích, a společně s Pannou Marií a dalšími, kteří stáli pod křížem, jsme prožívali velikou bolest. Ale to proto, abychom mohli v dnešní ráno pospíchat ke hrobu a uslyšet slova podivných mládenců, kteří ženám zvěstují: „Není zde, byl vzkříšen.“ (Lk 24, 6) Liturgie totiž není jen vzpomínka, ale zpřítomnění. Vraťme se ale ještě k těm ženám, které si dělaly starost, kdo jim odvalí kámen. Byl asi opravdu hodně těžký, ale ŽIVOT je silnější než jakýkoliv balvan. A pak prosím, nezapomínejme, co ženy udělaly dál: šly a zvěstovaly jeho učedníkům, co viděly a prožily. Rád bych Vám všem tedy položil úkol na srdce: buďme jako ty ženy a s velkou radostí jděme do svého okolí a zvěstujme, že Ježíš vstal z mrtvých a že nám všem dává možnost účasti na jeho věčném životě, radostném společenství lásky v Jeho Království. A není to důvod k radosti? Takže RADOSTNÉ VELIKONOCE, PÁN VSTAL Z MRTVÝCH. A kéž i my všichni jednou projdeme tajemstvím smrti do věčného života.
Ze srdce Vám všem velice rád posílám své požehnání.
+František Václav Lobkowicz, váš biskup