Na cestě zpátky

Oč víc jsem se kdysi o Vánocích snažil být a přemýšlet jako dospělý, o to víc se dnes stařec snažím vrátit se do dětských let. S pocitem, že přece nemůže být tak těžké přivolat zpátky blaženost tak vrchovatou, že musela zůstat zachována mimo čas. Hlava s vzpouzí: paměť pro ni udržela řeřavé nežité i žité nedětských let: lži, pýchu, nenávist, krutost – a strach, mdlý smutek z toto všeho, tupé bezmocné ustrnutí, zřeknutí se všeho pro nic, únavu z krásy. Pilně si pěstuje svá hoře, „nechce šířit nákazy“ a bádá ve starých foliantech. Jinak srdce: chytá dobré rytmy ze světa, zašívá jimi svoje časté arytmie. Stále však v souzvuku s hvězdami a anděly v nápovědě svého podvědomí, naděje, zpěvně vyťukává staromódní šansony o pokojném tichu, jásající radosti, o horoucí, oddané, věrné věčné lásce, předlidské svobodě, rovnosti a bratrství.

Jdu stále pomaleji, zadýchán postávám. Děti z Betléma mě povzbuzují: tak kde jsi? Poběž! Je už nás tu hodně moc! Budem si hrát! A tu hlavu zahoď! Budeš bezhlavý rytíř!