Proč se postit

V postmoderní době se často setkáváme s názorem, že půst je překonaná a zbytečná věc. Na druhé straně se mnozí lidé zdržují jídla nebo pěstují pečlivou kázeň ve stravování často ze zdravotních nebo estetických důvodů. Odložila již církev půst jako pro věřícího nepotřebnou zátěž? Vůbec ne. Naopak. Snaží se hlouběji pochopit jeho smysl a užitečnost pro duchovní život, v němž má mít pevné místo vedle dobročinnosti a modlitby. Jeden ze současných autorů – Anselm Grün uvádí několik klíčových důvodů pro půst.

Boj s vášněmi a neřestmi:
Tělesný půst musí být provázen postem ducha; nebo lépe řečeno: správně chápaný půst těla je vždy také postem ducha. V něm totiž člověk nebojuje jen se svým tělem, nýbrž i se svými vášněmi a myšlenkami. Mniši nasazují půst jako osvědčený prostředek do zápasu o čistotu srdce, která je jejich vlastním cílem. Chtějí se otevřít Bohu, touží po životě ve stálé přítomnosti Boží a po tom, aby byli v myšlenkách i citech stále u Boha a v Bohu. Čistota srdce pro ně znamená dojít ve svém srdci klidu, protože jejich srdce je zcela nasměrováno k Bohu a proniknuto jeho duchem. K tomuto cíli nasazují různé prostředky: modlitbu a meditaci, mlčení, práci rukou, bratrskou lásku a také půst. Všechny tyto prostředky patří k sobě. V postu se setkávám se sebou, setkávám se s nepřáteli své duše, s tím, co mne vnitřně ujařmuje. Jde o poznání toho, co mne vlastně drží, jaká nosná síla mě nese, z čeho v podstatě žiji. Právě když v postu vědomě odložím všechna nesčetná náhražková uspokojení, která mě dost často ohlušují a oslepují, tu poznám svou nejniternější pravdu. Postem snímám slupku, která kryje mé vířící myšlenky a city. Tak může vyjít na povrch vše, co je ve mně: má nesplněná přání a touhy, myšlenky kroužící jen kolem mne samého, mého úspěchu, majetku, zdraví, mého sebepotvrzení, kolem mých citů, jako je hněv, hořkost a smutek. Mé rány, pracně přikryté aktivitou, sebeútěšnými prostředky nebo jídlem a pitím se náhle otevřou. Všechno potlačené vyjde najevo. Půst mi odkrývá, kdo jsem. Ukazuje mi má ohrožení a naznačuje mi, kde musím začít s bojem. Sv. Augustin říká, že v postu nejde o to nenávidět své tělo, ale pouze bojovat proti zlým návykům vášní, a tak přispívat k ozdravění těla: „Neboť i po vzkříšení tomu bude tak, že tělo bude v nejvyšším pokoji podrobeno plně duchu, a tak bude věčně kvést. Proto se už v tomto životě máme starat o to, aby se vylepšovaly tělesné návyky a nestavěly se nespořádanými hnutími proti duchu.“

Souvislost s modlitbou:
Modlitba má vnitřní vztah k postu a dobročinnosti (almužně). Staří mistři modlitbu vždy považovali za úkon, jehož se účastní tělo i duše. Je to patrné v tělesných gestech, které modlitbu provázejí. Tělesný půst zintenzivňuje modlitbu. Platí to především pro modlitbu prosebnou. Člověk se modlí celou svou existencí. Úpí k Bohu tělem i duší, svým postem, a vyznává, že tu sám nic nezmůže, že je odkázán jedině na Boží pomoc. V postu se modlím tělem. Půst sám už je modlitbou. Je naléhavým křikem těla k Bohu. Ve výkladu Mt 9,15 se půst zdůvodňuje očekáváním Ženicha: „Přijdou však dny, kdy jim Ženicha vezmou, a potom se budou postit.“ Ženichem je sám Kristus. Podle podobenství o deseti pannách přijde Kristus uprostřed noci. Proto spočívá půst i noční bdění na mystice očekávání Páně. Půst je „voláním po neviditelném Ženichovi, aby se vrátil“. Půst je výrazem touhy po Pánu, jenž má přijít; půst udržuje touhu ve stálé bdělosti. Půst má charakter pokání a smíru. Postem se člověk přiznává před Bohem k tomu, že je hříšník, a dává najevo, že nechce ve svém hříchu setrvat, ale že se chce nově obrátit k Bohu. Obyvatelé Ninive reagují na Jonášovo kázání postem a dosáhnou tak Božího milosrdenství (srov. Jon 3,5). Půst je pro Starý zákon nejpoctivější formou pokání a obrácení. Postem člověk vyznává, že překročil míru, že se před svým Tvůrcem provinil a svým hříchem přestoupil a narušil Boží řád.

Cesta k osvícení:
Půst nám otvírá zrak pro skutečnost, že je v nás Bůh. V postu už máme podíl na budoucí skutečnosti, na království Božím. Mniši rozvíjejí tuto myšlenku, když svůj život popisují jako rovný andělům (vita angelica). Půst je cestou k životu, v němž bychom jako andělé byli v ustavičném důvěrném kontaktu s Bohem. Tak říká sv. Atanáš: „Půst – to je život andělů, jenž přenese ty, kdo se mu oddají, do andělského království.“ Půst neznamená něco negativního, nevydechuje ani tak zápach vážné askeze, spíše z něj vane vůně radosti. Půst nám dává podíl na nebeských radostech. Už teď nás přenáší do ráje, kde máme spolu s anděly bezprostřední kontakt s Bohem. Tato myšlenka prosvítá už ze zprávy o Ježíšově pokušení – na konci Kristova postu a pokušení Bible říká: „Potom ho ďábel nechal – i přistoupili andělé a sloužili mu“ (Mt 4,11). Hora pokušení se mění v horu rajskou. Půst je cestou k životu zcela zaměřenému na Boha, k ustavičnému chození v Boží přítomnosti a k přátelsky důvěrnému styku s Bohem.